OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S téměř stoprocentní jistotou poslední album s vokalistou Robinem pro nás tento rok ukuchtili ostravští CEREBRAL TURBULENCY. Jeho odchodu (o jehož důvodech se dočtete na stránkách kapely) je škoda, protože směr, kterým se „cerebrálové“ hodlají ubírat, se jeví jako velice perspektivní. Stupínek po stupínku, čili od alba k albu kráčeli směrem k dnešnímu zvuku. Postupné shazování grindové škatulky nebylo činěno nikterak násilně, právě naopak, hudební metamorfóza byla pozvolná a přesně načasovaná. Nedá se říct, že by se Ostraváci nyní úplně vykašlali na své kořeny. Svoji drtící minulost nehodlají nijak popírat. Nyní však mnohem více než kdy předtím touží po rytmické pestrosti a modernímu zvuku. K tomuto účelu výborně poslouží již mnohokrát velmi dobře osvědčené zapojení „těch správných“ postupů z jiných žánrů. V tomto případě hovořím hlavně o hardcore. Dnes toliko moderní a hojně využívané prolínání metalových žánrů právě s hc našlo uplatnění i zde. Očekávání nějakého dalšího metalcoreového extraktu však nechte doma, CEREBRAL TURBULENCY více než módní metalové kapelky připomenou spíše klasiky NAPALM DEATH. A to jak svým nesmlouvavě extrémním přístupem, tak hlavně stavbou písní s důrazem na neustálé rytmické zvraty. To jsou atributy, na kterých kapela staví a které jí hlavně jdou k duhu. Oprávněnou námitku, že tohle všechno už to jednou bylo, lze bez problémů odpálkovat tvrzením, že „Crash Test“ (vskutku výstižný název) pozvedává nad úroveň průměru hlavně vysoká koncentrace zajímavých nápadů, pro tento typ hudební produkce roztažená na naprosto ideální ploše přesahující hodnotu 33 minut a solidní chlapácký řev vokalisty Robina, jenž dodává této extrémní mašinérii ten správný šmrnc. Rejstřík výrazových prostředků se neomezuje pouze na přímočarou brutalitu a místo toho občas nabídne i nějaké to příjemné osvěžení v podobě klávesového podkresu či občasného povolení uzdy hudební agresivity na úkor o něco málo jemnějších pasáží. Vše je však činěno promyšleně a s citem pro přesné načasování. CEREBRAL TURBULENCY tak přišli se svojí prozatím nejlepší a nejvyspělejší nahrávkou, která plně uspokojují extrémně metalové choutky.
PS: Nezapomeňte si užít i multimediální bonus obsahující několik fotografií, videoklip, obrázky ze studia a jeden live klip pořízený až v bosenském Sarajevu.
Prozatím nejlepší nahrávka CEREBRAL TURBULENCY. Extrémní hc/metalová jízda, která musí uspokojit každého po podobně agresivně znějících nahrávkách bažícího posluchače.
7,5 / 10
1. Tearmeinto
2. Evil Machinegun
3. Strojovka
4. Der Gehirnsturm
5. Vašekino
6. Ši Mešiše
7. Fff Anilo Rak
8. Lessor 1x, 2x, 3x More
9. Copy Culture
10. Total Agyzavar
11. Final Ensemble
12. Bajaja
13. Lion Ferdi
Segregace k Nule (2008)
Crash Test (2006)
Germ Of Terror (2003)
Impenetrable (2001)
Forces Closing Down (1999)
As Gravy (1997)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Khaaranus Productions
Stopáž: 33:33
Produkce: Mozdano Podtrhavanje & Pavel + Petr
Studio: SHAARK Bzenec
Dost dobré album, ještě větší příklon k HC než u předchozího alba, ale u mě zatím stále vede album Impenetrable.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.